Státní úřad pro válečné poškozence, Praha

Péče o válečné poškozence a pozůstalé po obětech války a nacistické perzekuce plynule navázala v období po roce 1945 na péči o válečné poškozence, která byla zajišťována již v období I. republiky. Okruh osob, na které se vztahovalo zaopatření v důsledku škod na životě, těle nebo na zdraví utrpěných od 17. 9. 1938, byl vymezen již dekretem prezidenta republiky č. 54/1945 Sb. o přihlašování a zjišťování válečných škod a škod způsobených mimořádnými poměry. I když k legislativnímu ukotvení péče o válečné poškozence došlo až v červenci 1946, státní úřady pro válečné poškozence v Praze a v Brně, které plynule navázaly na činnost zemských úřadů pro válečné poškozence, byly zpětně zřízeny již k 1. 1. 1946. Státní úřad pro válečné poškozence v Praze měl působnost pro zemi Českou. Druhoinstančním orgánem se stalo Ministerstvo sociální péče, jež vykonávalo funkci odvolací a dohlédací. Pro osoby žijící v ČSR byla příslušnost ke konkrétnímu státnímu úřadu pro válečné poškozence dána místem jejich trvalého bydliště, pro osoby žijící v zahraničí byl příslušný Státní úřad pro válečné poškozence v Praze.

Spisy byly pravděpodobně po zrušení úřadu předány do spisovny jeho právního nástupce Státního úřadu sociálního zabezpečení v Praze.

Začátkem roku 1962 předal Státní úřad sociálního zabezpečení v Praze Státnímu ústřednímu archivu v Praze (dnes Národnímu archivu) 268 balíků písemného materiálu válečných poškozenců, vedených v evidenci bývalého Státního úřadu pro válečné poškozence v Praze.